Vzpomínky na Reggio I. ...

 (8.11.2004)

 

... venku sněží jako o život, a tak uklízím v počítači. Objevil jsem jednu složku, která obsahuje spoustu fotografií na jejichž existenci jsem už dávno zapomněl. Ta složka se jmenuje ME FEI v reiningu 2003, Reggio Emilia.

Je to sice už dávno šťourat se v minulosti není populární, ale přeci mi to nedá. Technická úroveň fotografií je tradičně katastrofální (fotil jsem to já), ale myslím, že jejich hodnota jako dokumentu je stálá ...



 

Díl 1. "... jak jsme bloudili Evropou ..."

Jednou jsem se potkal s Jardou Doležánem a on povídá: "Jak se ti líbí Italky ?". No, těžká odpověď, protože ať vzpomínám jak vzpomínám, kromě Ornely Muti si nemohu žádnou vybavit. "Tož, co kdybychom je jeli zkouknout ?", pokračoval s nátlakem. V zápětí ale dodal, že kromě Italek můžeme vidět i naše reinery a reinerky, na které je taky radost podívat, a tak bylo rozhodnuto.

Bylo horké léto a my jsme vyjeli dobývat Apeniny. Zvolili jsme trasu přes Mnichov a pak pořád na jih. Odjížděli jsme večer s předpokladem, že ráno jsme na místě. Cesta proběhla téměř bez kolizí, snad jen jediným pozitivním překvapením bylo, že jsem v noci ztratil představu o naší aktuální poloze (moje telepatická GPS nějak nenašla ten správný signál) a v okamžiku, kdy jsem prohlásil, že už jenom nějakých 300 km a jsme tam, se objevila cedule "Reggio Emilia 30 km" a my jsme jen tak tak stačili sjet z dálnice. Malý šok, který nám to způsobilo, jsme rychle překonali a s pocity vítěze nad hmotou jsme se zakousli do těch posledních kilometrů. Jak se záhy ukázalo byl ten pocit předčasný. Jak pěkně nám to jelo těch předchozích 600 km, tak se nám nedařilo těch zbývajících 30.

Nevěřili byste jak nepřekonatelný problém je pro nás, hochy z hor, zorientovat se v tak "přiblble placatý" krajině. Sice už se rozednilo, ale houby platný, jeli jsme pořád mezi nějakými baráky, potom vinicemi a poli s vysokou úrodou, takže nebylo vidět dál než nějakých 20m od silnice na obě strany, žádný orientační bod a směrové tabule byly, jak to říct, zkrátka "italské". A to nemohu nepřiznat, že my už jsme byli vybaveni tou nejdůležitější informací, totiž tím, že klíčové slovo je "FIERE". Nikdo nám sice neřekl co to znamená, ale prý máme hledat podle něj (dnes už to vím, znamená to "výstaviště"). Tohle tajemství jsme věděli od našich kolegů, kteří už před několika dny to správné místo po moři potíží našli. Někteří hledáním strávili i celé dopoledne, najezdili při křižování okolo Reggia i 200 km, protože neznali to kouzelné slovíčko "FIERE" (že jo, Moniko?), skončili na nejrůznějších místech malebného okolí, někteří dokonce u koní, ale ne těch které hledali. Místní Italové na slova jako "horse, pferde, quarter horse, arena, championship" a podobně, buď vůbec nereagovali, nebo navigovali "od čerta k ďáblu" - nádherná země.

 

Leč našli jsme se a tady jsou první fotografie, které jsem pořídil. Vypadá to tak opuštěně, protože bylo teprve před obědem a všichni ještě spali.

 

 


 

Díl 2. "... jak Karel pěkně klusal ..."

 

Tady už to vypadá živěji. Bylo to ale taky napínavější, protože Karel Kubata s C.J. neprošli první veterinární kontrolou a tyhle záběry zachycují okamžik, kdy byli povoláni k druhé kontrole. Však je to napětí na tvářích našich kolegů dobře patrné (kromě Petra, ten se prostě směje pořád, aby ne když má doma Moniku).

Všechno dopadlo dobře .. Karel i C.J. klusali tak, že veterinární komisi okouzlili, a tak byla tato dílčí překážka překonána.

 

 

Už tady je vidět jak se česká skupina pěkně rozrostla (a to ještě nebyly známé "OBH-cakes model 2004"), určitě je poznáváte, i když jsem všechny fotky zmenšil, aby se sem vešly.

 



(pokračování příště - to be continued)

 

JH